Collie rough Erny and sheltie Biaggi

 

CANISTERAPEUTICKÝ SEMINÁŘ, Větřkovice

PASENÍ, Libhošť (ZVOP)

LUKOVSKÉ TUNÝLKAŘENÍ

LVT LÉTO S LASSIE 2009

Výstavy 2009

 

 

CANISTERAPEUTICKÝ SEMINÁŘ , VĚTŘKOVICE 5.6. 2010

   Canisterapeutický seminář se konal při canisteraúeutickém víkendu ve Větřkovicích a musím říct, že byl velmi poučný a nejen co se canisterapie týče. Je skvělé jak spolu s našimi mazlíčky, lze někomu pomoci.

Seminář měl několik částí, začnu panem Dessenským.
 

     Rudolf Dessenský, o něm asi už každý kynolog slyšel a většinou si myslí že je to pán, který kouše psy do čumáku. Ale je jen neobyčejný člověk, který má tu svou „metodiku“ pro výchovu psů a musím říct, že něco na ní je. Hlavně se mu vyplácí.

Tento pán má jednu zvláštnost, mluví velice potichu a to kvůli psům. Říká, že oni slyší 35x lépe než lidi, takže není potřeba křičet. A opravdu na svou šéfovou smečky leondbegřici jen potichu zavolal a ona okamžitě přišla. Měl s sebou dokonce i 5-ti týdenní vlče, které se stalo středem pozornosti. Jeho přednáška probíhala formou dotazů, tak se lidé ptali a ptali a pan Dessenský na každou otázku našel ihned odpověď. Jeho metodika spočívá v tom, že víc jedná než kecá....kecy jsou na prd. Tím jednáním však nejsou nějaké drastické fyzické tresty. K těm dojde až v opravdu nejhorším. Uvedu příklad na přivolání. Dáme povel,počkáme 1,2 sekundy, pes nereguje. Trest by měl vypadat takto: nahromadit v sobě energii a ve tváři a v gestech dát najevo jak moc jsme nespokojeni a naběhnout na psa. Kousek před ním se zastavit a dát mu ještě jednu šanci. Pokud jsme divadlo zahráli dobře, přijde. Pokud ale ani tak nepřijde, následuje fyzický trest, což jestli jsem to pochopila správěn třeba zatáhnout psa za chlupy, za ocas či mu zmáčkout čumák, zkráta něco nepříjemného.Ale hlavně by k tomu, že nám pes nepřijde nemělo dojít. Buď má pes couračku a nebo přivolání. A kdyby i 100x přišel a jendou ne, vracíme ho na couračku. Tu by měl mít pořád, na procházce, na zahradě i v bytě ,tam stačí kratší. A pokud se pes zamotá, má si to člověk užít a vysmát se mu, že je tak neschopný, že se ani bez pánička sám nevymotá. A pokud třeba pes přijde, ale mezitím se vyčůrá a podobně, nemáme ho trestat ani chválit, má to být něco jako dost že si přišel, ale příště by to mohlo být lepší. Pan Dessenský psy chválí jen za mimořádné věci, nebude je přeci chválit za věci, ketré dělají běžně. Jeho pochvala vypadá tak, že psa pohladí na místě, kde to má rád. Nebo psovi dovolí ať si ho olíže, když mu to dělá dobře. Zrátka nechá psa se sebou chvíli manipulovat a za to je pes rád. Ale co je podle něj hlavní je, že pochvala musí jít od srdce. Přímo nesnáší šablonkovité pochvaly jako je táák je hodný. To pro psa není žádná pochvala. Vše co chceme musí jít zkrátka zevnitř ať už trest či pochvala a člověk si u toho musí věřit. A taky jeho psy neřeší ostatní psy protože ví, že vůdce smečky čili on je před nimi ochrání Pokud nějaký pes jeví agresi vůči našemu máme proti němu taky vyběhnout, na což si asi každý netroufne. To musí s člověka jít asi hodně cítit přirozený respekt, aby toto s cizími psy dokázal aniž by nebyl pokousán. Taky jeho hlavním požadavkem k správné výchově je, aby respekt a důvěra byly naprosto vyrovnané, což je podle mě jedna z nejsložitějších věcí. Řešení pokud pes tahá na vodítku: v momentě, kdy začne tahat, zatáhnout psa za ocas. Další co mi utkvělo v paměti, vůdcem smečky, je ten kdo je nejmíň histerický. Také nepoužívá pískací hračky, nemáme se pak divit, že psi mordují kočky, když oni taky tak pěkně pískají. Padl dotaz jestli je pravda, že by měl pes jít do dveří až za námí, odpověď  "mě by to překáželo". A zda pes může do postele? Ano pokud mi tan nepřekáží a chová se slušně.

    Člověk si musí uvědomit, že pes je tu pro něj a ne naopak. Pes má prosit o naši přízeň a ne my jeho. Myslím že mi povídání s panem Dessenským hodně dalo. Nebylo to nic, co by bylo naprosto žhavou novinkou, ale člověk potřebuje některé věci slyšet neustále, protože občas zapomíná, že ten plyšák co ho tak miluje, je stále ještě i vlkem.

 

 

Canisterapie - jako jedna z alternativních metod léčby

canisterapie v praxi a praktické ukázky polohování – H. Fejkusová, předsedkyně sdružení PR

    Pes pdokáže „nemocným“ pomoci jak psychicky, tak fyzicky. Ale cesta k úspěchu je hodně těžká. Dejme tomu, že psovod má psa vhodné povahy a vycvičí ho k této činnosti. Nejtěžší však teprve začíná a to navázat s klienetem vztah. Uvdedu pár příkladů, o kterých nám říkali. Člověk sám musí být tak trochu psycholog a až s praxí to začne zvládat. Hovořilo se hlavně o dětech po mozkové mrtvici a autistech. Tak třeba jedna holčička o psa nejevila žádný zájem, místo toho lovila po místnosti čárové kódy, kterými byla posedlá a tak pes při příští návštěvě dostal čárový kód.

A ejhle, holčička zjistila, že ten čárový kód je na něčem příjemném s teplým čumákem a tak postupně po několika návštěvách navazovali kontakt. Co dětem pomáhá je polohování, kdy si dítě dá na psa třeba nohy či hlavu, uvolní se mu tím spazmy Uvolnění bývá někdy až tak uvolňující, že se dítě pomočí, což je známka toho že to splnilo svůj účel. Děti také poslouchají jak pejsek dýchá, buší mu srdíčko. Nebo cvičí jemnou motoriku prstů, tím že ho zdobí mašlemi či češou. Jiná holčička zase chtěla jedině puzle, tak je dali pod pejska.Chlapec měl zas rád kovové předměty. Místo koženého obojku dostal pejsek kovový s kovvovým vodítkem. Chlapec zprvu vodítko pouštěl na zem, po několika pokusech ho nepustil a přeručkoval až k obojku a zjistil, že obepíná něco ještě zajímavějšího než kov. Nebo zas jedna babička v domě seniorů na invalidním vozíku nemohla otářet hlavou. Vypustili k ní malého pejska, který kolem ní proběhl, babička se otočila a ještě řekal „ Co ty pěrune jeden“. Klienti si tak vlastně ani neuvědomují, že rehabilitují.

  

ilustrační foto
 

Canisterapie u klientů s poruchou autistického spektra – Mgr. P. Mikoláš, psycholog

     Sledovali jsme video, ketré bylo natočeno o chlapci autistovi, jeho postupný vývoj. Chlapec pro změnu stále kontroloval, zda CD přehrávač a kopírka jsou zapojeny v zásuvce a jestli všechny kolečka jsou pootečena přesně na té pozici, která je „správná“. Cesta byla opět dlouhá. Skončilo to však velkým úspěchem. Pan psycholog říkal, že u toho začal i brečet a nejen on. Chlapec dal psovi sám piškot. Možná se vám to zdá jako něco normálního, ale u dětí s touto poruchou je to nevídaný úspěch. Celkově jsem netušila jaký autismus ve skutečnosti je, jak mají lidé s touto poruchou jiný svět, plný zvláštností. Padl zde i dotaz, co to vlastn způsobuje. Mimo genetiky k tomu přispívá i ovzduší, příčemž v našem moravskoslezkémm kraji je to opravdu poznat a pomoc je zde nejpotřebnější. Každý krůček je nejen úspěchme pro postiženého, ale hlavně pro jeho nejbližší okolí, které tak vidí, že má smysl bojovat.

Pan psycholog vlastní chovatelskou stanici německýc ovčáků a komondorů. A je tak světovou raritou, kdy komondoři jsou canisterapeutickými psi. Na závěr své přednášky nám jako bonus pustil video svého štěněcího vrhu 14-ti malých komondorů.

 

   Neumím načerpané informace a emoce dobře popsat, ale po přednášce paní Fejkusové a pana Mikoláše jsem si uvědomila, že je téměř hříchem, pokud má člověk možnost, tímto způsobem nepomáhat. Když se nad sebou zamyslím, zjistím, že vše co dělám je většinou jen pro mé osobní uspokojení. Ale pomáhat je na druhou stranu někdy hodně těžké a myslím, že tohle je způsob jak můžeme my kynologové skutečně pomoci. Jetšě mít tak vhodného psa, najít si čas, odvahu a s chutí do toho.